Zprávy z tisku - Mí bojoví psi

Mí bojoví psi

Měl jsem v životě čtyři psy takzvaně nebezpečných plemen, a cítím se proto poměrně kompetentní vyjádřit se k návrhu zákona o chovu psů. Zvláště když čtu předkládané nesmysly, články novinářů, co nikdy neviděli psa, a hysterické výkřiky frustrovaných ochranářek.

Návrh zákona poslanců Kořistky a spol. se dá rozdělit na dvě části. S první z nich se dá souhlasit - každý (nejen nebezpečný) pes musí "být psaný" na dospělého majitele, který je pak trestně odpovědný jak v případě týrání zvířete, tak v momentě, když čokl nadělá nějakou paseku. Druhá část dělí psy na "bezpečné" a "nebezpečné" a zakazuje jejich volný pohyb. Dělit takovýmto způsobem psy dokáže jen člověk, který si myslí, že psi mňoukají. Jediná cesta, jak snížit počet pokousaných, je vymáhání trestní odpovědnosti a postihu majitele - on si to raději ohlídá sám, než by šel sedět. Stanovit zákonem, jak nakládat se zvířetem, které může ohrozit život člověka (a toho je nesporně schopen kterýkoli velký pes, nejen Kořistkova "nebezpečná plemena"), totiž nelze. Každé je přece jiné.

KAČENKA Č. 1

Vzal jsem si ji asi čtyřletou z útulku, jestli by náhodou nešla předělat. Šla totiž po "všem" - a měla pětačtyřicet kilo. Z úhlu svých dnešních znalostí o pitbulech vím, že to byl staford ("testosteronový" americký staforšírský teriér), od štěněte určený ke zdegenerované variantě psích zápasů dovedených až ke smrti zvířete. Typu zápasů, které nikdy nepořádá běžný chovatel pitbulů. Kačenku č. 1 vychovával nějaký člověk z galerky pro nečistý zápas, s největší pravděpodobností dostávala hormony, aby byla agresívní. Měla tolik slušnosti, že umřela na infarkt z horka těsně před tím, než bych ji uspal sám. Na veřejnosti nebyla Kačenka č. 1 nikdy bez vodítka a košíku. Na dvojitém řetězu bez košíku jsem ji vodil v situacích, kdy jsem potřeboval, aby mne hlídala, na volno byla tehdy, když nebyl nikdo v dohledu - a vždy s košíkem. Člověka pokousala jednou. Když ji, na řetěze, napadl volně pobíhající boxer a jeho majitel do toho konfliktu začal proti mým výslovným pokynům strkat ruce.

KAČENKA Č. 2

Přiznávám, že je to jediný staford, kterého znám, jehož je možné odvolat od psa. Dělal jsem si ji od štěňátka. Vodil jsem ji většinou na vodítku bez košíku, na procházce jsem ji pouštěl běžně i na volno bez košíku, ale kdykoliv jsem Kačenku č. 2 nechal někomu na hlídání, na volno směla jen s košíkem. Nezranila nikdy nikoho. Když jsem se vrátil z Indie a pochopil, že Kačenka č. 2 si tam, kde na mne čekala, zvykla do té míry, že bude lepší ji tam nechat, potkal jsem Briana.

BRIAN

Vedl si na vodítku dědečka a byl v dobré náladě. "Co je to za krev? To je krásnej pes!" rozplýval jsem se nadšením. "Já nevím, nám to dal syn na hlídání, že na to nemá čas," děl stařec. Komunikoval jsem se psem a viděl, že dědu vůbec nebere na vědomí. "Nechcete ho?" pokračoval muž. Chtěl jsem. Jeho syn, klasický podnikatel, nový Čech, co si "bojové plemeno" koupil, neb přišlo do módy, a absolutně nemá sílu je zvládat, mi psa za týden prodal. Nesmlouval jsem, nemám to ve zvyku. Ale řekl si šest tisíc za psa, kterých jsou plné útulky. Pes mne do týdne napadl. Trvalo asi čtrnáct dnů, než jsem ho dostal pod kontrolu - jeho zuby jsem ustál a on dostal víc než já. Pak jsem potkal matku pana Novočecha. Vysvětlila mi, že Briánka museli zavírat v předsíni, když chtěli spát v posteli, a když chtěli jíst, museli ho uvázat na řetěz, jinak jim jídlo vzal.

Začal jsem opatrně sondovat, jak na tom Brian vlastně je. Ukázalo se, že v mé přítomnosti se chová naprosto sladce. Jakmile ale zmizím, okamžitě vyhledá nejslabšího z přítomných (s velkou pravděpododobností ženu nebo dítě) a napadne ho. Na volno proto nechodil téměř nikdy, ale na řetěze, který jsem držel v ruce, byl milý. Rok jsme spolu bydleli a já se snažil Briana jeho výpady odnaučit. Když jsem ale jednou po návratu z trafiky našel svoji tehdejší manželku na skříni a Briana, jak ji vyštěkává, zavolal jsem ing. Novočechovi, aby si psa okamžitě odvezl, jinak ho nechám utratit.

Pan inženýr si pro Briana přijel, peníze nevrátil, za týden se ale vrátil s tím, že mu napadl manželku a hospodyni a že ho nechce. Dát ho utratit sám neměl odvahu. V tu chvíli bylo jasné, že mezi lidi už Brian nemůže, jen na zápasy. Po šesti týdnech šel na game testy, po třech minutách zápas vzdal. Nebyl ani k tomu. Jediné, na co byl stavěný, bylo vyskakovat si na slabší. Odvahu neměl, nakonec byl utracen. K úrazu, přestože to byl agresívní a nebezpečný pes, došlo jen jednou - za stejných okolností jako u Kačenky č. 1: starší paní, pejskařka, se zamotala do rvačky, kdy na řetěze uvázaného Briana napadl volně pobíhající ovčák.

KAČENKA Č. 3

Dogo argentino mi poslal Pánbůh taky od zbohatlíků, ale zadarmo. Naštěstí Kačenka č. 3 vyrůstala v kotci, takže se nic špatného nenaučila a neskončila jako Brian. Dostal jsem ji nenaprogramovanou. Když s ní jdu sám, obvykle jdeme na volno a bez košíku - ten jí dávám, jen když je tma nebo ji musím pustit z dohledu. Nepotřebuje ho. Ještě bylo možné ji vychovat. Moje přítelkyně Kačenku č. 3 vodí buď na volno s košíkem, nebo - když je pes "ve službě" a hlídá ji - na řetěze bez košíku.

Největší pitomostí Kořistkova návrhu není totiž nesmyslná kvalifikace, ale skutečnost, že zákon zakazuje psům kousat. Přesněji řečeno - zakazuje občanům, aby používali psy ke své ochraně. Pes na vodítku a s košíkem, jak předkladatelé zákona asi nevědí, nemůže plnit tu funkci, kvůli které jej držíme: hlídat nás! A ten miniprostor kolem sebe má snad člověk právo hájit proti jakémukoliv fyzickému zásahu - třeba i pitbulími zuby.