Zprávy z tisku - Problematika psů se závadným chováním

Problematika psů se závadným chováním

O tom, že pes má v lidské společnosti své místo asi není nutné nikoho přesvědčovat. Nemusí se jednat jen o plemena pracovní nebo lovecká, tedy o psy, které potřebujeme pro vykonávání ryze praktických úkolů. Zvláště v poslední době plné obtížných mezilidských vztahů stoupá spíše společenský význam psa. Důkazem je i nadějně se rozvíjející canisterapie - obor, který jsme ještě před několika lety skoro neznali a který dnes prochází napříč všemi věkovými kategoriemi lidí od malých dětí až po domovy důchodců. Je třeba si přiznat, že soužití člověka a psa není jen idylickou pohádkou, ale že jej provází i řada více či méně závažných problémů. Některé z nich se stanou čas od času středem zájmu a vítaným tématem pro odborný i neodborný tisk. V poslední době je středem pozornosti agresivita psů. Není to problém jen České republiky, ale záležitost, která se týká řady států , záležitost, která splňuje požadavky na senzační zprávu a tedy i záležitost, která vždy najde prostor v médiích. V praxi to znamená možné ?nafouknutí" jednotlivých případů, ale určitě nelze říci, že tento problém neexistuje. Je známo, že v řadě států se snaží řešit situaci právní formou a lze očekávat, že i v České republice budou navrhována legislativní opatření. Rozumný člověk potřebu určitých opatření asi nebude zpochybňovat. To ale neznamená, že by měla být vyhlášena válka psům nebo spíše některým plemenům. Celý problém provází zavádějící a nepřesné informace. Do této oblasti patří zaměňování některých plemen nebo obavy vyvolávající terminologie.

Neznalost nebo neochota správně pojmenovat a tím i rozlišit některá plemena není jen doménou laiků, ale může se týkat i jinak rozumných ale jinak zaměřených kynologů. Pro leckoho byl, je a bude pes s krátkou mordou buldokem a zcela při tom pomíjí skutečnost, že takto vypadajících plemen je celá řada. Označení problematická pak dostávají plemena, jejichž povaha je vysloveně mírumilovná. Nejvíce asi zmíněná nepřesnost postihuje teriérská plemena řazená v FCI skupině č.III do podskupiny teriérů typu bul. Jmenovitě se jedná o americké stafordšírské teriéry, bulteriéry a stafordšírské bulteriéry. Zmatek ještě zhoršuje pitbul. Jak to tedy s uvedenými plemeny je :

Americký stafordšírský teriér

je plemeno střední velikosti , orientační kohoutková výška se pohybuje mezi 43 - 48 cm. Pochází z Ameriky, kde byl původně chován jako pes sloužící k ochraně obydlí a stád, dnes je řazen spíše mezi plemena sportovní. Pro amerického stafordšírského teriéra je typický temperament, rychlá akcelerace a síla. Vůči lidem je vysloveně přátelský. Je ale nutné přiznat, že někteří jedinci nejsou zdaleka tak snášenliví k ostatním psům.

Bulteriér

anglické plemeno s typicky utvářenou "klabonosou" hlavou, která spolu s malým trojúhelníkovým okem a výrazně osvaleným tělem může působit hrozivě. Skutečnost je ale jiná a přátelskou povahu mají bulteriéři zakotvenu přímo ve svém standardu.

Stafordšírský bulteriér

staré anglické plemeno s kohoutkovou výškou okolo 40 cm. Je tedy zhruba tak velký, jako široké veřejnosti více známý foxteriér. Stafordšírský bulteriér je vysloveně typem rodinného psa. Miluje děti, miluje lidskou společnost, je vášnivý aportér, snadno se učí a určitě není nic divného, že je u nás používán při canisterapii.

Pitbulteriér

není jako plemeno uznáván FCI. Jeho chov je nejvíce směrován na povahu a z toho vyplývá i poměrně variabilní vzhled. Rozpoznat z hlediska standardu nepříliš povedeného amerického stafordšírského teriéra a pitbula může být někdy problém. Pitbulové jsou nejčastěji spojováni s psími zápasy. Neznamená to ale, že co pitbul, to vrah. Možná se častěji ve větší míře prosazuje snížená tolerance vůči vlastnímu druhu.

Dostanou-li se na pořad jednání psi se závadným chováním , padají velmi často termíny bojové plemeno, bojový pes nebo pes - zbraň. Nejčastěji jsou těmito přídomky označována plemena řazená do FCI skupiny č.II . Patří do ní pinčové, knírači, švýcarští salašničtí psi a molossové. Nepříjemnými a zavádějícími přívlastky jsou nejvíce asi postiženi právě plemena molossů. Důvodů je k tomu řada. Některá z nich byla , jak vyplývá z historických údajů, v dobách dávno minulých vyšlechtěna jako plemena psů válečných. Vzhledem ke své síle se molossové používali jako psi strážní nebo pomocníci řezníků a občas museli být schopni přivést k rozumu i neposlušného býka. V poslední době jsou požadavky na jejich povahu zcela jiné a po řadu generací je i jiným směrem veden jejich chov. Pudl byl původně lovecký pes a časem se jeho zařazení a využití v lidské společnosti zcela změnilo. Určitě není důvod proč upírat podobný vývoj dalším plemenům. Řada psů doplácí na svůj vzhled Do této oblasti patří již dříve zmiňovaná krátkolebá plemena, která z hlediska laiků mohou působit přímo hrůzostrašným dojmem. Skutečnost je ale jiná a jejich povaha většinou velmi laskavá. Ve standardech plemen řazených do FCI skupiny č . II je často zakotven požadavek na hrubý konstituční typ. V praxi to znamená nejen mohutnost, ale i pomalejší reakce a to může vypadat i jako obtížnější ovladatelnost. To vše ale ještě není agresivita, která by měla být důkazem o špatné povaze plemene jako celku a podkladem pro zákaz nebo omezení jeho chovu. Obecně lze říci, že termín bojové plemeno nebo bojový pes je dnes neopodstatněný, zavádějící a nepříjemně zevšeobecňující.

V poslední době se objevuje snaha označit psa nebo spíše příslušníka určitého plemene jako zbraň a z podtextu vyplývá, že je myšlena zbraň útočná. Zdá se, že občas někdo hledá inspiraci v akčních filmech. Pes přece není nic umělého, není nástroj , ale živý tvor, schopný komunikovat a cítit a není věc, kterou lze jako pistoli nebo kulovnici zavřít do předepsané kovové skříně. V přeneseném slova smyslu může být pes označován různě. Může být lékem proti osamělosti, může být nenahraditelným pomocníkem a možná může být i tou zbraní. Je to ale pak zbraň ochranná a jako takový by měl být chápán on i jeho případný zákrok. Přes proklamované přátelství člověka a psa nastanou situace, které lze označit jako konfliktní. Zákon na ochranu zvířat by měl řešit případ, kdy člověk ublíží psovi. Zatím většinou nebývá řešena situace z opačného pohledu a pes, který poranil člověka nebo spíše za něj zodpovědný majitel je postižen jen povinností absolvovat předepsané veterinární prohlídky. Je třeba si přiznat, že závažnost jednotlivých poranění může být velmi odlišná od malé modřiny až po těžké poškození s trvalými následky. Rozsah poranění je do určité míry přímo úměrný velikosti zubů a síle jejich stisku a naopak nepřímo úměrný velikosti postiženého. Žádný rozumný kynolog asi nebude, mimo výjímečných případů, hájit právo psa zaútočit na člověka a nikoho z nás asi nenechá chladným, je-li postiženo dítě. K poranění člověka psem a to někdy i velmi vážnému poranění čas od času dojde. Je ale třeba si uvědomit, proč k tomu dochází. Určitě nelze vyloučit narození agresivního a neadaptabilního jedince. Takový pes většinou končí utracením. V ostatních případech je třeba důvod hledat jinde. Bylo by snadné hodit vinu na psy nebo jejich příslušnost k určitému plemeni, ale i když to někdy může vypadat jinak, prvotní příčinou bývá člověk.

Problém se dá rozdělit do několika vzájemně se prolínajících oblastí. Tu jednu tvoří lidé z hlediska výchovy psů neschopní. Pes je zvíře smečkové. Chce mít vůdce smečky, chce znát místo, které v ní zaujímá. Problémy přivolává ten, kdo dovolí psovi , aby se vůdcem smečky tvořené lidskou rodinou stal on. Pořídí-li si takový člověk pejska malého, bývají problémy malé. Pořídí-li si zvíře větší, může být nešťastný on sám , řada lidí okolo a nakonec i ten nevychovaný pes. Určitá skupina lidí si přeje vlastnit agresivního psa. Možná si tím dodávají sebedůvěru, možná je v nich touha ublížit, pravý důvod by leckdy asi odhadl jen renomovaný psycholog. Jsou majitelé psů , kteří své psy k agresivitě vedou a dokáží vychovat kousavou stvůru i z láskyplného mopse. Uvedená skupina lidí ale většinou touží po psovi velkém, silném a rychlém. Teprve on dokáže nahnat tu hrůzu kterou si přejí , teprve on jim dává správný pocit moci.

Specifický problém tvoří psi a většinou jsou to psi samci, kteří sice uznávají hierarchii lidské smečky, ale v kontaktu s jedinci svého druhu a pohlaví si chtějí vydobýt vedoucí postavení. Řeč je o notorických rváčích. Může to být zmíněný pitbul, může to být ale jakékoliv jiné plemeno. Výsledkem jsou potrhaní a pokousaní psi, výsledkem může být i pokousaný člověk. Pes asi v tomto případě nechce poranit člověka, ale je v takovém afektu, že už neví, do čeho kouše. Lze pochopit, že se určitý jedinec pere . Méně ale je možné chápat skutečnost, že některým majitelům takové chování jejich psa nevadí a že se, zvláště je-li jejich pes velký, na rvačku dívají s pocitem "ať si užije". Pro rozumného člověka asi neexistují bojová plemena ani pes jako zbraň. Uvědomuje si ale nebezpečí nevychovaných psů , zvláštností povah jednotlivých plemen a potřeby rozdílného přístupu k nim. Jinak lze vychovávat pekinéze, jinak bulteriéra, jinak brazilskou filu, jinak českého fouska a jinak německého ovčáka. Ne každé plemeno se hodí ke každému majiteli. Zodpovědný přístup k volbě plemene a k následnému držení psa, to je oblast, na kterou je třeba se zaměřit. Oblast, která vyžaduje činnost výchovnou, ale i nezbytně nutné sankce. Své místo tady mohou nalézt jednotliví chovatelé, chovatelské kluby , kynologické organizace i obecně platné právní předpisy. Chovatel a chovatelský klub mají možnost působit na majitele štěňat. Mohou se také zaměřit na povahu chovných jedinců a nejen u velkých plemen to také dělají. Základní chovatelský předpis Českomoravské kynologické unie, který je platný pro všechny v unii sdružené chovatele, využití agresivních jedinců v chovu přímo zakazuje. To jsou informace, které často postrádají zájemci o štěňata. Chtějí určité plemeno, ale z různých důvodů sahají pro jedince bez průkazu původu. Neuvědomují si, že zatím, že pes nebo fena nemohou být zařazeni do chovu a mít tedy potomstvo s rodokmenem, se může skrývat právě charakterová vada.

Tam, kde nezabírá dobré slovo a návod jak na to, musí nastoupit sankce. A ty by se měly týkat nejen případů, kdy pes opakovaně poraní člověka, ale i notorických rváčů. Jinak se nám může stát, že pár neukázněných nebo nedostatečně zabezpečených jedinců způsobí, že z našeho státu vymizí plemena, která také mají právo na život a která mohou dělat řadě lidí radost. Měla by platit zásada říkající, že mají-li mít zmíněné sankce ten správný dopad, měly by postihovat lidi, ne psy. To ale znamená, že musí být možné psa identifikovat a zjistit tak, kdo je jeho majitelem, kdo je za něj zodpovědný a kdo tedy má být odpovídajícím způsobem potrestán. V této oblasti nebudou mít kynologové organizovaní v Českomoravské kynologické unii žádné potíže. Většina plemen podléhá povinnosti identifikačního označení více než dvacet let , od roku 1996 je označení tetováním nebo čipem povinné pro všechna v České republice vržená štěňata. Zatím se podle tetovacích čísel nebo čipů dohledávají ztracení psi. Českomoravská kynologická unie vede svoji evidenci velmi pečlivě a vede ji v elektronické formě. Využití naší databáze v případě psů se závadným chováním by určitě nebylo žádným problémem.

Otázku psů se závadným chováním bude asi , stejně jako v okolních státech, řešit náš parlament. Na první pohled se může problém zdát snadno řešitelný. Prostě se některá plemena zakáží a potíže vymizí. Zkušenosti ze zahraničí ale dokazují, že to není zdaleka tak snadné. Zatím se v souvislosti se psy se závadným chováním hovoří o určitých plemenech. Problém se ale zdaleka netýká jen jedinců s průkazem původu. Pokud budou navrhována jakákoliv legislativní opatření, neměla by se týkat jen organizované kynologie. Vysloveně nesmyslné by bylo , omezovat předpisem chov čistokrevných psů a křížence a tak zvané psy čistokrevné, ale bez průkazu původu, ponechat bez povšimnutí. Lze jen doufat, že se ti, kdo budou legislativní opatření připravovat dokáží na věc podívat i z odborného hlediska a že si uvědomí, že zlý pes je výsledkem lidské činnosti a jádro problému tedy netvoří jednotlivá plemena, ale lidé, kteří je mají. Víme, že právní zodpovědnost za chování dětí do určitého věku mají rodiče, právní zodpovědnost za chování psů by měli nést se všemi důsledky jejich majitelé.