Zprávy z tisku - Něžní zabijáci

Něžní zabijáci

Tragédie v Hamburku připomněla, že agresivita psů je vždycky dílem člověka. Těsně před prázdninami šokovala Evropu novinová zpráva, že na jednom z hamburských hřišť zabili dva psi šestiletého chlapce. Hrůzná příhoda rozpoutala v Německu hysterii: mnoho nevinných psů za ni zaplatilo životem a jejich majitelé byli hrubě napadáni. To všechno se stalo proto, že třiadvacetiletý Němec Ibrahim vycvičil svého pitbula jako vraha. Vypadá to jako jako scénář tísnivého hororu. Jeho dějištěm se stal proslulý "Bronx Severu", zanedbaná čtvrť Wilhelmsburg v německém Hamburku. První dramatické řádky dnešního ghetta napsala povodeň v roce 1962, která zabila 207 lidí. Ostatní obyvatelé se z prokletého místa vystěhovali a uvolnili své domy gastarbeitrům. Dnes jich tu žije asi 46 tisíc.

Hra bez pravidel

Příběh červnové smrti malého školáka začal o pár let později. Před dvaceti lety se do ghetta z černomořského Ordu přistěhovala i jedna turecká rodina s malým synem Ibrahimem. Když mu bylo osmnáct, otec ho vyhodil z domu, protože vzpurný potomek nechtěl být muslimem, nechtěl pracovat a prý ho zajímal jen "hašiš, obchod s drogami a pouliční války". Ibrahim se zařídil po svém: koupil si štěně pitbula, jehož otec Jason byl největším zabijákem ve městě, a pojmenoval ho Zeus. Začal na něm tvrdě pracovat a cvičil ho jako bojového psa pro nelegální zápasy. Louka za místní školou se každý den stávala místem tvrdého tréninku. Sousedé vzpomínají na to, jak se Ibrahim s Diem rval o starou pneumatiku. Tréninkový "zlepšovák" spočíval v tom, že pitbul měl v zubech pneumatiku, která byla řetězem upevněna na Ibrahimovu motorku. Zeus musel také šplhat po stromech a udržet se zuby na dřevěném sedátku houpačky létající ve dvoumetrové výšce. Jindy dlouhé minuty roztáčel dětský kolotoč. Když splnil úkol, dostal většinou další, ještě divočejší. Pokud ho nesplnil, platil mu povedený majitel kopanci.

Nadopovaná smrt

Kopancům se někdy Zeus heroickým výkonem vyhnul. Co ale dostal vždycky, byla dávka anabolik: jenom urostlý, nadopovaný pes je schopný obstát v krvavých bojích. Ibrahimovi se nakonec jeho ďábelský plán podařil a vychoval čtyřicetikilové monstrum, kterému jeho přátelé přezdívali "Král Hamburku". Před zápasem byl Zeus vždycky pár dní zavřený v černém sklepě a bez žrádla, aby byl dostatečně agresivní. Stal se postrachem. Jenom během letošního dubna zamordoval tři psy. Mládež z Wilhelmsburgu na svůj "idol" ochotně sázela dvě až tři stovky marek. Byl totiž nepřekonatelný. AIbrahim navíc vydělával i na štěňatech. Zatímco za štěně bojového psa "bez papírů" se obvykle platí kolem 500 marek, Diovi potomci bývali ceněni až na čtyřnásobek. Se svým zabijákem chodil Ibrahim po městě volně, bez řemenu a bez košíku. Šestiletý Volkan měl vlastně tragickou smůlu jenom v tom, že si pro cestu ze školy do tělocvičny vybral se svým kamarádem Diovu louku. Tedy jeho výsostné teritorium. Kluci si kopali s míčem a Zeus se svou kamarádkou, staffordkou Gipsy, se zapojili do hry. Dva psi jsou vždycky nebezpečnější než jeden, protože tvoří "smečku", a v tomto případě se navíc ke hře postavili tak, jak byli zvyklí. Své oběti během okamžiku roztrhali hlavu. Volkan byl na místě mrtev, Diův třiadvacetiletý majitel Ibrahim a jeho devatenáctiletá přítelkyně skončili ve vězení. Po celém Německu se rozezněly hlasy žádající vyhubení "bojových plemen psů".

Hon na pitbula

Splnit tento požadavek německé veřejnosti ale není nijak jednoduché. Vezmeme-li to striktně podle kynologických pravidel, žádné zvláštní plemeno bojových psů neexistuje. Platí jen to, že některá plemena se dají využít k obraně (nebo k útoku proti komukoli) lépe než jiná. Vrozená bojovnost je samozřejmě zneužitelná. Psi se cvičí pro skvěle placené nelegální zápasy nebo se učí zabíjet, protože někteří jejich majitelé potřebují mimořádnou osobní obranu. Opravdu módní rasou se stal v tomto směru posledních desetiletích pitbulteriér. Tento druh pochází z anglického staffordšírského teriéra, který se vyznačuje mimo jiné až neuvěřitelnou náklonností k dětem. Ve středověku byli jejich předchůdci cvičeni k boji proti medvědům a býkům, ale tato veřejná zábava byla později v Anglii zakázána. Potom byli kříženi s teriéry a házeni do jam (anglicky "pits"), aby tam spolu zápasili. "Konečná forma", dnešní pitbulteriér, byla podle všeho vyšlechtěna americkými chovateli během dlouhého vývoje, jehož počátky sahají až do druhé poloviny minulého století. Byl to tvrdý vývoj, při kterém byli nekompromisně odstraňováni psi zbabělí, ale třeba také psi agresivní vůči člověku. Dnešní čistokrevní pitbulové se tedy dají chápat jako skutečný výkvět svého druhu. Pitbulteriér je dnes ve své nejlepší podobě houževnaté, výkonné a velmi komunikativní plemeno. Je vyrovnaný, statečný, má překvapivě dobrý vztah k dětem, ovšem výrazně se nesnáší s jinými psy. A má ještě jeden "problém": vězí v něm obrovská víra ve vlastní síly a nevídaná bojovnost. Právě díky těmto třem vlastnostem se stal hlavním protagonistou výnosných nelegálních psích zápasů. Mimochodem: za jejich organizování či jenom účast v nich hrozí v České republice trest až pěti let vězení a trestné jsou ve většině civilizovaného světa (v Anglii od roku 1835, v USA od roku 1900).

Totální válka

Město Hamburk po smrti malého Volkana vyhlásilo válku všem psím plemenům, která se kvůli svému vzhledu či vlastnostem dají označit jako bojová. Od nynějška se musejí podrobovat speciálnímu testu na agresivitu. Zkoumají se například jejich reakce na dětský pláč: pokud neprojdou, jsou okamžitě usmrceni. Akce se kromě pitbulů a staffordů týká například i docela nevinných bulteriérů a většiny ostatní velkých plemen, která dokážou většinu z nás vystrašit už jenom svým zjevem. A verze vůči těmto plemenům nepanuje samozřejmě jenom v Německu. Ve Švédsku platí od roku 1997 úplný zákaz držení všech útočných psů, Maďarsko jejich chov výrazně omezilo už rok předtím. V Nizozemsku platí od února 1993 zákon, který zakazuje prodej, dovoz a chov pitbulteriérů. Velká Británie do stejně obsáhlého zákazu zahrnula v roce 1991 i hrůzu vzbuzujícího mastifa. Francouzský parlament před dvěma lety schválil návrh zákona zaměřeného proti útočným psům pitbulteriérům, který vstoupil v platnost začátkem letošního roku. Nekompromisně se v něm říká, že všichni psi "typu pitbul" (kterých je dnes ve Francii kolem 40 tisíc) musejí být neprodleně sterilizováni, což by mělo vést během deseti let k jejich úplnému vymýcení. Zákon obsahuje celou řadu sankcí a pokut: za dovoz, nákup nebo prodej pitbula hrozí až sto tisíc franků.

Může za to člověk

Jenže psi za to nemohou. Tak jako se lidé předchůdců pitbula nikdy nezeptali, jestli stojí o to, aby byli vyšlechtěni do dnešní podoby, jde mimo jejich potomky i složitá cesta k dnešní "image" tohoto plemena. Říká se, že to byli překupníci drog, kteří si v 80. letech vybrali pitbuly jako strážce svých pokladů i ohrožených životů. Mučením a strádáním je učili agresivitě a nenávisti. Zrodil se mýtus psa, který necítí bolest, nenávidí ostatní psy a kromě svého pána i ostatní lidi. Stalo se módou procházet se s "krvelačnou bestií" na pořádném řetězu a ukazovat tak vlastní velikost a sílu. A tady začínají opravdové problémy. Kdo chce vlastnit psa, kterého lze skutečně přirovnat ke smrtící zbrani, měl by ho bez potíží zvládat. To je ale samozřejmě jenom zbožné přání. Proto není možné nechat bez povšimnutí hlasy, které spíš než po vyhubení psích plemen volají po postihu jejich majitelů. Tedy těch, kdo jsou svými vlastnostmi nebezpečnější než sebekrvelačnější pes. Oni by měli podstupovat psychologická vyšetření. Oni by měli vysvětlit, na co potřebují útočného psa, a předvést, zda ho dokážou zvládnout. Je totiž jednoznačné, že za psa je zodpovědný jeho majitel. Bylo tomu tak i v Hamburku: při nedávné tragédii byl silný, agresivní pes v rukou nebezpečného individua, které ho naučilo nenávidět všechno živé. Dnes tam i majitelé dobře vycvičených psů trpí urážkami a útoky na ulici, psí útulky jsou přeplněné nejenom pitbuly a staffordy, ale také nejrůznějšími plemeny velkých psů, jako je brazilská fila, mastif či doga. Různá opatření omezující svobodný výskyt a pohyb těchto plemen spustila lavinu potíží. Majitelé útulků jsou kategoričtí: "Sem se ti psi nevejdou. Pokud se jich chcete zbavit, doneste je na radnici." Nemožnost zbavit se snadno staffordšírského teriéra odložením do útulku vyústila u jednoho labilnějšího osmadvacetiletého Němce do radikálního řešení: vyhodil čtyřnohého přítele z okna svého bytu v Kaiserslauternu.

Zákazy nic neřeší

Hodně skepticky se na tažení proti plemenům, označovaným jako "bojová", dívají i "psí specialisté" v České republice. Otázka, proč psi někdy útočí i na lidi, je pro ně jasná. "V naprosté většině je to chyba jejich majitelů," říká například majitel psí akademie STAFA v Jenči Martin Mareš a přidává příklad ze své praxe. "Jeden můj známý si od nás koupil pitbula a ten ho jednou ošklivě pokousal v obličeji. Vím naprosto přesně, že si to ten člověk zavinil sám. Byl na psa zbytečně zlý. Bál se ho, a tak ho pomocí různých nástrojů dost často trestal. Pes to dlouho snášel, ale jednoho dne toho na něj už bylo moc, dostal povel a místo toho skočil na pána a potrhal ho." Cvičitelé poukazují na to, že ostrá psí plemena není třeba nijak zvlášť "dusit". Stačí, když s nimi jejich majitel zachází přátelsky a nekazí je svou slabostí nebo zbytečnou agresivitou. "Dobře vedený a normální pes se chová přátelsky," říká Martin Mareš. Tento muž rozhodně ví, o čem mluví. Se svou manželkou Pavlínou totiž připravuje psy na vrcholové zkoušky na různých soutěžích. Navíc cvičí zvířata, která se prodávají do ozbrojených složek v Čechách i v zahraničí. "Lidé k nám dávají na výcvik především pitbuly, staffordy a německé ovčáky," popisuje svůj "sortiment" Mareš. On a jeho manželka před časem prosluli v chovatelských kruzích chovem staffordšírského teriéra. Dnes se ale více věnují německým ovčákům a z minulosti jim zbyla jenom fenka, familiárně přezdívaná Kity. Se staffordy prý rozhodně neskončili kvůli j ejich agresivitě nebo snad kvůli zbytečně velkému riziku při práci s nimi. Vysvětlení změny zájmu je mnohem prostší. "Není to plemeno, které potřebujeme. Stafford dokáže samostatně střežit. Ale nedokáže to venku v zimě: je to krátkosrsté plemeno, které raději zaleze do boudy. Tam tomu střežení moc nedá," vzpomíná na své někdejší miláčky Mareš a dodává: "Když už se najde natolik zodpovědný pes, který zůstane a leží venku, potom to zdravotně odnese. A to daleko víc než třeba německý ovčák, který je pro tento účel lépe uzpůsobený." O údajné vrozené agresivitě staffordů má Martin Mareš jasné mínění: "Stejně nebezpečný jako oni může být klidně i německý ovčák, belgický ovčák, rotvajler nebo jakékoliv jiné plemeno. Vezměte si třeba srnčího ratlíka: ten je tak vzteklý a agresivní, že můžeme jen děkovat tomu, že nedosahuje velikosti pitbula. To bychom si užili." Stejně jako množství jeho kolegů považuje i Martin Mareš zákaz chovu některých "životu člověka nebezpečných plemen" za zbytečný. "Tihle psi se budou přes všechny zákazy vždycky chovat načerno. Bude se s nimi ještě víc kšeftovat, stoupnou v ceně a nakonec je budou mít právě ti lidé, kteří by je vůbec mít neměli," říká chovatel. Podle něj by bylo mnohem rozumnější, kdyby majitelé ostrých psů chodili na přezkoušení. "Zjistily by se tam jejich vlastnosti, udělal by se povahový test psa a podle toho by se postupovalo dál. Když je nějaké zvíře opravdu nezvladatelné nebo když dojde k nějakému velkému konfliktu, jsem pro to takového psa utratit. Nemá smysl na nic čekat," říká Martin Mareš. Lidé navíc často zapomínají na další věc. "Pokud má někdo psa, který občas projevuje známky agresivity, musí mít na paměti, že takový pes nesmí mezi lidi bez košíku. Když někomu košíkem vyrazí zub, je to pořád lepší, než když mu utrhne kus tváře," upozorňuje Mareš na zvyk některých majitelů agresivních psů chodit s nimi "volně po světě".