Ten, který tančí se psy
Ze zahrady domku v Děčíně se co chvíli ozývá štěkot. Každý ze sedmi členů smečky obývající dva kotce už pokousal člověka. Většina nebyla daleko od utracení. Rudolf Desenský právě takové "bestie" vyhledává. Je léčitelem psích duší.
Co je přesně vaším oborem: jste cvičitel, psí vychovatel...?
Specializuji se na psychologii psů, jejich myšlenkové pochody a reakce. Dnes už mě zajímají v podstatě jenom problémoví psi. Čím divočejší zvíře, tím lepší. Kandidát na utracení má u mě přednost před ostatními. Za šestnáct let, co to dělám, jsem se od normálních psů naučil základní vzorce chování. Cvičil jsem psy pro armádu i pro policii, přece jen člověk si nějak vydělat musí. Ale to mě nebaví, je to stereotypní: naučit poslušnost, stopy, obranu, pořád to samé. Hlavně to jsou normální psi, to může dělat kdekdo. Kdežto problémového psa radši každý utratí, protože si myslí, že to nejde vyřešit. Já si právě takové vybírám.
Jak jste se ke psům dostal?
V dětství jsem nikdy psa mít nemohl, protože jsem měl silnou alergii na srst. Pak mi ale pomohlo alternativní léčitelství. Když mi bylo sedmnáct, tak jsme koupili zahradu, na které byl ovčák. Majitel říkal: buď si ho nech, nebo ho dáme utratit, protože soused ho chce, ale na guláš, a to teda ne. Pubertální synek majitele ho ošklivě týral. Nelíbil se mu, tak ho vzal jablkem do hřbetu. Já jsem si psa získal a za dva měsíce se ode mě nehnul. To byl můj první případ podtrženého a napraveného pejska. Mě to pak začalo hrozně bavit. V dětství jsem si také prožil svoje, byl jsem i v dětském domově, takže vím, jak se třeba cítí pes, který je vyrvaný z domácího pro středí. Prostě vím, jak ti psi myslí. Na této bázi pracuji, snažím se vžít do jejich kůže a komunikovat po jejich.
Co to znamená, komunikovat po jejich?
Cením zuby, vrčím, koušu. Když se pes porve ve smečce nebo vyjede po mně, tak skončí na zádech, já nad ním, a pokoušu ho, co se do něj vejde. Někdy mi jde i pěna od pusy, jak se ho snažím vytočit do maxima. Pustím ze sebe tolik hněvu, že pes je nakonec rád, že to přežil. Koušu hlavně do čumáku, jinak bych plival chlupy ještě týden. Když si pes myslí, že je skutečný borec a že mě dostane, tak mu přichytím krční tepnu a podržím ji tak dlouho, dokud nepozná hranici života a smrti. Přesně si to spočítám, sleduji jeho rytmus, a když mu začne fialovět jazyk, pomalu pouštím. Když se pokusí rychle se narovnat, tak ho zase strhnu.
Jak jste se učil komunikovat jako pes?
Měl jsem kdysi pětiletou vlčici od alkoholika, který ji týral hlady a bitím. Odmala byla zvyklá chodit mezi lidi, ale chovala se jinak než pes, chtěla ovládat smečku. Štěstí bylo, že zrovna hárala a tehdejší šéf mojí smečky, vlčák Čenda, ji nakryl. Vlčice se normálně nenechá, ale pro ni to byl jediný způsob, jak se dostat do smečky. Od té doby pro ni byl Čenda partnerem na celý život a on mi ji také dostal k tělu. Chtěla odchovat štěňata, a tak si musela získat skutečného vůdce smečky, tedy mě. Nakonec přišla na to, že moje peřiny jsou výborná porodnice, a pak už se ode mě nehnula. Od ní jsem se toho hodně naučil, protože komunikovala úplně jinak. Dalo to čtyři roky tvrdé práce, ale nakonec jsme našli společný jazyk. Vlk se nenechá ovládnout, ale rozpozná, že určitá věc je výhodná pro něj i pro mě, tak ji prostě udělá. Na tomhle principu se s nimi pracuje. Zjistil jsem, že u deprivantů a psychicky poškozených psů to funguje také. V začátcích mi radilo několik moudrých lidí na děčínském cvičišti. Tam se trénovali psi pro armádu a čas od času se objevil i takzvaný odpad, psi, kteří se báli při střelbě a nedali se použít. Bral jsem je k sobě, než aby je dostal někdo, kdo je chtěl na guláš.
To myslíte vážně?
Takových lidí se hlásilo dost. Poznali se podle toho, že jim nezáleželo na tom, kterého psa dostanou, hlavně aby byl velký. U bezdomovce bych to ještě pochopil. Než aby šel pracovat, tak radši na ulici chytí psa a udělá si ho k jídlu. Nesouhlasím s tím, ale jednoduchému člověku to nevysvětlím. I když jednou se mi povedlo přesvědčit i chudšího člověka, aby psy nechal být. Měl jsem mikroazyl, a tam se mi od něj dostal pes, kterého nějak špatně trefil do hlavy sekerou a on mu utekl. Dával jsem ho z toho šoku tři čtvrtě roku dohromady. Po tom jsou ale lidé, pro které je to něco extra, zakázané ovoce. Ačkoliv mají svého psa, jsou schopni sežrat druhého. Od těch jsem vždycky dával ruce pryč. Je mezi nimi hodně rádobymyslivců. Vyhlášená oblast je tady kousek Krásný Studenec. Tam nikdo nechodí venčit, protože tu čas od času zastřelí psa z okna hospody. Vůbec nehrozí, že by byl dvě stě metrů od domu, jak to vyžaduje zákon. Scházejí se myslivci a k večeru vykoukne z okna flinta a lehne pes. Našli jsme tam jednoho s prostřelenou hlavou. Šly dokonce řeči, že si místní myslivec šel na inzerát pro psa k ochrance a ani se původních majitelů neptal na jeho jméno, protože už byla rozpálená trouba.
Kolik vám prošlo rukama psů?
I když ten odhad podhodnotím, tak kolem šestnácti set. Odchytával jsem psy z ulice, chvilku jsem na nich dělal a pak jsem je zas někomu dal. Když jsem měl mikroazyl, tak jich tam prošlo i třicet měsíčně. Teď už to ekonomicky ani časově nezvládám, tak se soustřeďuji jen na nejtěžší případy, protože lehké mohou dělat útulky.
Máte nějaká oblíbená plemena?
Všechna primitivní plemena. Ať už je to malá šiba-inu nebo akita-inu, československý vlčák, malamut, ale i dobrman. Prostě každé zvíře, které v sobě má trochu divočiny, přemýšlí postaru, co nejblíže k vlkovi. Vlka mám ale vůbec nejradši.
Kolikrát jste byl v životě pokousán?
To se nedá spočítat, protože v počátcích, když jsem se učil, jsem byl pokousaný taky pětkrát šestkrát týdně. Experimentoval jsem, schválně jsem dělal chyby, abych zjistil, jak budou reagovat. V posledních letech už se to stává minimálně, protože to mám v ruce. Důležité je hlídat si krk, tam se mi nikdy žádný pes nedostal, ale šrámů po čele a obličeji mám spousty. Ruce jim cpu dobrovolně, protože to si vždycky dám dohromady. Mám tady šitíčko a mezokain a sešiju si to sám. Jednou mi ale středoasiat (středoasijský pastevecký pes, pozn. red.) přetrhl svaly na ruce; tak to jsem musel na chirurgii.
Dostal jste se někdy do situace, kdy jste se bál o život?
Právě s tímhle pejskem jsem bojoval o život. Chtěl jsem ho dát zpátky do kotce v útulku, ale jemu se to líbilo tak málo, že na mě zaútočil. Hrál si se mnou deset minut. Nechtěl jsem se vzdát a on taky ne. Byl jsem v nevýhodě, protože jsem si krátce předtím popálil ruce, takže jsem je neohnul tak, abych ho udržel. Přece jen takový pes má pětaosmdesát kilo, takže jsem se bál, že mě s mými sedmdesáti dostane na zem. Ale když mě na ni skutečně dostal, tak jsem zjistil, že mu nejde o to, mě zabít, ale podřídit si mě. Ovšem v prvních osmi minutách jsem měl o život obavy.
Jak to dopadlo?
Vyřešil jsem to klasickým českým způsobem: zmizel jsem za brankou a přibouchl ji za sebou.
Dá se vůbec tak velký hafan " přeprat"?
Určité taktiky jsou. Odkoukal jsem je od Čendy a té vlčice, když jsem pozoroval, jak organizují smečku. Když Čenda popral nějakého psa, tak jsem zprvu šel po něm, aby ho nechal, ale nakonec jsem zjistil, že má pravdu. Bylo mi divné, že i dvakrát těžšího psa dostal na zem za pět vteřin. Skočil pod něj, vzal ho za přední a couvl. Pes se podíval na svoji chycenou packu a tím ztratil rovnováhu, protože koukal na jinou stranu, než kam soupeř couval. Takhle ho otočil na záda. Tak to teď praktiku ji také, zvlášť u velkých psů, protože netvrdím, že se žádného nebojím. Přinejmenším mám před některými respekt, což je docela zdravá věc, protože nejsem sebevrah. Lidé často napravují psy fyzickým násilím, někteří dokonce vyvěsí psa přes plot a zbijí ho tyčí. Jenže takové zvíře se sice počurá, když na ně vztáhnete ruku, ale při první příležitosti vás zezadu vezme za nohu.
Jste pro psy spíš pán, nebo vůdce smečky?
Někteří ani nevědí, jestli patřím mezi lidi nebo psy. Hodně mě zkoumají, protože lidi znají jinak. Mojí pravou rukou je teď fenka Jasina, která organizuje smečku. Zajišťuje, aby se psi neprali, aby nebyli hluční. Doučuje je to, co je nenaučím já. Také mi hodně tlumočí. Když mi pes nerozumí, tak já na něj vycením zuby, popoběhnu, dám tam i lidské gesto, protože jde potom mezi normální lidi. Pak přiběhne Jasina a chytne ho třeba za ucho nebo ho štípne do kožichu. Pes v tu chvíli porozumí, co chci. Já přece jen neumím kousat tak jako oni a po čtyřech běhat nebudu.
V čem všem mohou být psi " problémoví"?
Buď jsou agresivní, nebo u nich převládá nějaká špatná vlastnost, kterou způsobil člověk chybnou výchovou. Jsou typy lidí, kteří si to ani nepřipustí, moudřejší sami potvrdí, že za to mohou. U lehčích forem psychických poruch stačí, když lidem poradím, jak na to. Zmapuji psychologický profil psa, ale hlavně jeho pána, a skloubím to dohromady. Na tom pracuji poslední tři čtyři roky. Dřív jsem si vzal jen pejska k sobě, dělal jsem na něm a dal jsem ho zpátky cvičeného. Časem jsem ale zjistil, že to problém neřeší, protože pes byl za půl roku zpátky ve stejném stavu. To mi začalo vadit.
Takže dneska " fušujete" i do lidské psychologie?
Spíš bych řekl, že jsem takový tlumočník mezi řečí psa a člověka.
Jak se k vám ty těžké případy dostávají?
Většinou se o mně lidé dozvědí od veterinářů, mezi nimiž se snažím rozšířit o sobě informace. Než abych nechal utratit psa, protože někoho pokousal, tak ho sem raději přivezu. Občas podám inzerát, z nějž lze vyčíst, že by se majitelé mohli psa elegantně zbavit. Pak mi třeba zavolá chlapík, že má rotvajlera, který už pokousal všechny členy rodiny, a že jsem pro něj poslední šance.
Co se všemi těmi psy děláte, když je napravíte?
Naprostá většina případů, tak osmadevadesát procent, končí zpátky doma. Zbylá dvě procenta jsou od lidí, kteří už nad těmi pejsky zlomili hůl, anebo na nich vidím, že je nepřevychovám. Psa převychovám vždycky, to není problém, problém je člověk.
Neříkejte, že když pes třeba těžce zraní nebo zabije člověka, tak ho lze převychovat tak, abyste měl stoprocentní jistotu, že to příště neudělá znovu.
Musím ho změnit od základu, ale pak vím, že to znovu neudělá. Zjistím přesně, kde to začalo, a ono to vždycky začíná u člověka. Způsobil nějaký zkrat, který k tomu psa přivedl.
Co když je porucha tak těžká, že převychovatelný není?
To by musel být pes nad osm let nebo hodně tvrdě narušený jedinec, který už je zlomený navždy. Ale s takovým jsem se snad ještě nesetkal, možná s jedním. Jiná věc je, když jde o nějakou patologickou poruchu, jako nádor na mozku.
Zrovna před dvěma týdny tady poblíž Děčína kříženec dobrmana, vlčáka a rotvajlera těžce zranil osmiletou holčičku, předtím už napadl děti několikrát. Ani takového psa byste neutratil?
Určitě ne. Vím o něm, a za normálních okolností by skončil u mě, protože přesně na takové se soustřeďuji. Jenže nemám dobré vztahy s městským úřadem, takže ho ke mně nedají. Mají ho tady v děčínském útulku, jehož šéfka se mnou pět let spolupracovala, takže zná moje metody. Jsem si jistý, že ho neutratí a že si sním poradí. Ten pes je asi dvouletý, jeho staří majitelé naprosto zanedbali výchovu. Nepouštěli ho mezi lidi, pořád byl uvázaný. Často vídal děti, jak si hrají. Pes má tendenci zapojit se do smečky a hrát si také, a když se mu to neumožní, tak se mu to časem v hlavě přetočí a jejich chování začne brát jako něco špatného, takže při nějaké příležitosti zaútočí.
Tvrdíte, že ani pes, který zabije dítě, nemusí být utracen?
Já si myslím, že ne.
Zkoušíte se na to podívat z pohledu zoufalé matky, které " ta bestie" zabila dítě?
Na psech mě umí vytočit hromada věcí. Vím, co je špatné na psím chování. Když pes napadne háravou fenu, tak je to hodně špatné. Ale kvůli tomu ho nezabiju. Je potřeba do něj tvrději sáhnout, ale dá se přesvědčit, aby to nedělal. Já pohled té mámy chápu, asi vím, jak bych v první chvíli sám reagoval, kdyby se to stalo mě. Asi bych toho psa chytil za krk, ale v poslední chvíli bych ho pustil a holt bych udělal všechno pro to, aby se to už stát nemohlo. Na co mu brát život; my jsme mu jej nedali.
Rudolf Desenský (33)
Kynolog, specialista na problémové psy. Vyvinul vlastní metodu výchovy založenou na zvířecí komunikaci. Vyučil se hodinářem, pracoval jako skladník, hlídač u ochranky. Psům se začal věnovat v sedmnácti letech. V osmnácti se oženil, ale manželství se kvůli jeho vášni pro psy záhy rozpadlo; od té doby žije sám. Od roku 1994 se kynologii věnuje naplno. Příjmy z výcviku a prodeje napravených psů ale nestačí, proto denně vstává v pět ráno a rozváží noviny. Kynologické informace poskytuje na čísle 608 075 535.
Zdrojem zprávy je TÝDEN / 09.12.2002 - 50/02 - Jan Mates
Související články
Novinky
Naši psi
Naši psi u našich přátel
Naše feny
Naše feny u našich přátel
Štěňátka
Foto & Video
Zajímavosti
Veterinární tématika
Zakázková výroba
Výrobky z kůže
Psí známky
chovatelská stanice plemene
Staffordshire Bull Terrier
Ostrava
Tel: +420 776 559 808
E-mail: info@sladeczech.com