Zprávy z tisku - Pes v lidské smečce

Pes v lidské smečce

Útoků psa na člověka přibývá, roste agresivita psů, nebo nerozumíme jejich "slovníku"? Mnoho lidí si problémové psy představuje jako bestie s vyceněnými tesáky rozhodnuté zabít každého na potkání. Těžko pak chápou, proč jejich jindy tak přítulný a hodný miláček najednou z ničeho nic bez varování kousne.

Pes žije v lidské "domácnosti" už více než 25 tisíc let. Změnila se za tu dobu jeho psychika? Souvisí agresivita štěkajících členů domácnosti s osobností majitele psa? Některé vědecké studie naznačují, že majitelé problémových psů patří do kategorie neurotiků nebo osob s úzkostnou poruchou častěji než majitelé psů bezproblémových a byli takoví ještě dříve, než vstoupil pes do jejich života.

Zpočátku jenom vrčel

"Stoupající psí agresivita má několik příznaků", říká zvířecí psycholog Rudolf Desenský. Pes po celá léta na majitele vrčel a oháněl se po něm, když se přiblížil k jeho misce se žrádlem nebo když ho chtěl vypudit z jeho oblíbeného místa na koberci. Majitel zahrnoval psa laskáním a pamlsky kdykoliv o ně požádal, dovoloval psovi spát s ním v ložnici nebo v posteli, pouštěl ho jako prvního při vycházení ze dveří či na schodiště. Typické bylo, že pes svoje požadavky stupňoval, "zkoušel to" na pána, až nakonec, když došlo i na kousání, musel majitel konečně vyhledat profesionální pomoc veterináře nebo zvířecího psychologa. Návštěva u odborníka ale následovala až po mnoha stovkách prohraných střetů o dominanci, kterých pejsek beze zbytku využil, takže už je mu jasné, kdo je doma pánem.

Jak vychovat čtyřnohého tyrana

"Snaha získat vedoucí místo v rodinné smečce je psům vrozena rozdílně. Při cestě k tomuto cíli také různě uplatňují agresivitu," říká etolog RNDr. Martin Špinka z Výzkumného ústavu živočišné výroby v Praze-Uhříněvsi. Majitel-bačkora může shodou okolností získat psíka od přírody mírného a ochotného, ale když se takový člověk dostane dohromady se psem prahnoucím po nadřazenosti, pak pánova pasivita a ústupnost může vypěstovat skutečného psího tyrana. Neexistuje pouze jeden typ psa ani jeden typ majitele, který by zodpovídal za veškeré problémové chování psů. Ale existuje jeden příklad ze života, dosvědčující, že pes prosazující se agresivitou bývá často produktem laxního přístupu a přehnané lásky ze strany pána. "Důkazem je fenomén ,yuppie pejska'. Pes ponechaný sám sobě po celé hodiny, kdy jsou páníček s paničkou v práci, je po jejich návratu bláznivě objímán a hýčkán. Tohle si pes většinou vyloží špatně a nastává problém. Stejně špatně rozumějí psímu ,slovníku' lidé," uvádí v publikaci Pravda o psech Stephen Budiansky. Mnoho majitelů problémových psů neví, že když vám pes položí tlapy nebo hlavu na ramena vestoje na zadních, neznamená to, že vás chce obejmout a dokazovat vám lásku, ale naopak dává najevo převahu, prosazuje se jako dominantnější. Ten, kdo si toto chování vyloží jako známku oddanosti, právě propásl příležitost prosadit se ve střetu o vedoucí postavení.

Často také majitelé považují za normální, když pes zavrčí na každého, kdo se přiblíží k jeho misce. Mnozí dominantní psi vyžadují nadměrnou pozornost, dokážou pošťuchovat pána nosem, aby je hladil, a pán si myslí, kdovíjak ho nemá pes rád. A pak se diví, proč na něj pes najednou začne vrčet a kousne ho z důvodů, které pro něj zůstávají záhadou. Pro psy to ale žádná záhada není. Obvykle se ukáže, že útok, který skončil šitím roztržené ruky v ordinaci, nastartovalo něco, co pes pokládal za útok na své postavení ze strany podřízeného jedince, v tomto případě majitele. Podle jeho předchozího chování totiž pes dospěl k přesvědčení o vlastním nadřazeném postavení v domácnosti. K nastartování agrese pak stačí málo. Přiblížit se ke psu, ležícímu na svém oblíbeném místě, které považuje za svoje území; natáhnout k němu ruku s vodítkem; chtít se s ním pomazlit nebo ho objímat způsobem, který mu připadá jako dominantní gesto. Někdy dokonce stačí na psa jenom pohlédnout, protože se mu zdá, že jde o upřený pohled vyjadřující výzvu k boji. Takoví psi se k cizím lidem obvykle chovají přátelsky, zejména k veterinářům nebo k cvičitelům, kteří vědí, jak se psy zacházet.

Proč se ten pes točí dokolečka ?

Dvě studie mapující souvislost mezi chováním pána a psa tyto postřehy ze života potvrzují. V první studii se její autorka Valerie O'Farrellová zeptala 50 majitelů psů, jaké poruchy chování u svých svěřenců pozorovali (Vrčel na vás někdy váš pes nebo vás kousl? Vynucuje si vaši pozornost?). Badatelku zajímal také vztah lidí k jejich psovi (Nakolik by vás zasáhlo, kdyby se vašemu psovi něco stalo? Přál byste si, aby vás měl pes rád a byl na vás závislý? Dáváte svému psovi pamlsky?). Pak nechala všechny majitele vyplnit test pro diagnózu neuróz. O'Farrellová zjistila dva klíčové problémy. Jeden se týkal emočně angažovaných majitelů psů, druhý majitelů neurotických.

"Člověk se silnou citovou vazbou na psa má tendenci chovat se k němu kamarádsky a jako k sobě rovnému," vysvětluje O'Farrellová. Takový člověk je ochotnější vyhovět psím požadavkům. Když si pes štěkne, hned mu běží otevřít, když přinese balonek, okamžitě si s ním jde hrát. Pokud je pes predisponován k uplatňování dominance, ať geneticky, nebo hormonálně, vyloží si toto pánovo chování jako potvrzení vlastního nadřazeného postavení v domácnosti. Psi neurotických majitelů mají širší paletu problémového chování. Kromě kousání také ničí předměty a projevují k lidem sexuální náklonnost. Dva angličtí vědci Anthony Podberscek a James Serpell se domnívají, že základem takového chování je fenomén, který popsali slovy: "Úzkostní a nesmělí majitelé jsou v zásadě neschopni prosadit se jako dominantní a psi z toho těží." Komplexnější vysvětlení nabízí O'Farrellová. Řada podivností, které psi takových majitelů provádějí, není ani tak výrazem jejich převahy nad pánem, jako spíše projevem náhradní aktivity, která odráží obecnou úzkost a podráždění.

Pes se nenaučí přejímat od pána jeho obavy, ty nejsou nakažlivé. Spíše je to tak, že úzkostné neurotiky víc vyvede z míry, když jsou svědky naprosto přirozeného pudového chování psa. Zejména souvisejícího se sexem, vylučováním, sklonem k nepořádku a závislosti. Neurotičtí majitelé reagují přísněji, což v psovi vyvolává "podráždění a konflikt". Nedůsledné trestání pak u psa přispívá k pocitu trvalého konfliktu. Pes vybičovaný na nejvyšší míru si pak často najde ventil pro vnitřní napětí tím, že aplikuje pudové chování na okolí: honí se dokolečka za ocasem, nesmyslně hrabe, škrábe a trhá, štěká na neexistující objekty a kousá do všeho, co se namane.

Převrat ve společenském žebříčku

Pokud je pes přesvědčen o svém nadřazeném postavení v domácnosti, lze jeho chování změnit dost obtížně. Jak ukazují studie vlčích smeček, doprovází změny v žebříčku důležitosti jejich členů vždy ostrý a vážně míněný souboj. V principu není pro člověka nic těžkého prosadit svou nadřazenost v počátcích, kdy jde o první střet. Každé zavrčení či ohnání zuby okamžitě potrestat způsobem, kterému pes rozumí. Zvednout ho za kůži na zátylku, zatřepat jím, zblízka se mu zahledět do očí, plesknout přes čumák. Nad příliš velkého a těžkého psa je dobré postavit se obkročmo, opakovaně ho nutit cvičit na povel ještě než ho pohladíme nebo než dostane nažrat a také než smí vyjít ze dveří. Většinou to jako prevence problémového chování postačí. Ale pokud se pes už rozhodl, že on stojí v čele rodinné "smečky", pak i mírný projev asertivity ze strany člověka může vyprovokovat vážně míněný útok. Názory, že fyzický trest není adekvátní nebo že agrese budí agresi, jsou dosti pochybné. Psi jako skupinově organizovaná zvířata se od narození učí komunikovat s ostatními členy skupiny. A velmi brzy se naučí, že na každou agresi nelze odpovídat kousnutím. Na projev agresivity ze strany výše postaveného, a tudíž dominantnějšího, ať už člověka, nebo zvířete neodpovídá pes útokem ani ustrašeností, ale okamžitým a zřetelným zaujetím podřízeného postoje. Lehne si na záda a vystaví břicho jako nejzranitelnější část těla. Ovšem pokud se majitel rozhodl prosadit s použitím síly, měl by to udělat rázně, s úmyslem zvítězit. Odpovědět na provokaci silou a pak ustoupit, protože se pes dočasně stáhne, znamená stav jenom zhoršovat. "Existuje celá řada majitelů, kteří nejsou buď fyzicky, nebo z citových důvodů schopni zareagovat na agresivitu ze strany psa natolik důrazně, aby prosadili svou převahu, nebo kteří si myslí, že se ke svému psovi musí chovat jako k vlastnímu dítěti. V takových případech je na místě nepřímý postup," říká Benjamin Hart, ředitel Center for Animal Behavior University of California v Davisu.

"Nepřímý postup" je založen na psychologii. Majitel nesmí projevovat žádné city ani pozornost. Pes si od této chvíle musí všechno zasloužit. Ještě než mu bude věnována pozornost, musí přijít na zavolání, na povel sednout, lehnout, a teprve potom bude pohlazen nebo odměněn pamlskem. Potravu dostává během dne v malých dávkách výhradně za odměnu, když poslechne. Toto se má opakovat vícekrát za den, aby se psu připomínalo jeho podřízené postavení, říká Hart. Když pes prosí o pozornost například šťoucháním čenichem nebo přináší míček nebo hračku, aby mu je pán házel, je třeba ho ignorovat. Vtip je v tom, že když už majitel nemůže jednat jako Clint Eastwood, neměl by se alespoň chovat jako Woody Allen. Někdy pes zaměří agresivitu na některého člena rodiny. Terapie pak spočívá v tom, že bude nadále ignorován všemi kromě toho jednoho, jehož status je třeba v očích psa posílit. Pes musí být postaven před fakt, že je na tomto jednom člověku úplně závislý, jak co do potravy, tak co do pozornosti. Může být donucen zaujmout před ním podřízený postoj, sednout nebo lehnout, což pro psa samo o sobě znamená submisi, a navíc to musí dělat na povel té osoby, kterou má napříště uznávat. Pro psa je to impuls tak silný, že k obnovení společenského žebříčku dojde velice rychle. Nátlak se dá stupňovat odejmutím misky uprostřed žrádla a vrácením až po opakovaném uposlechnutí povelu, vypuzením z oblíbeného místa a podobně.

Většina psů zareaguje správně. U zvířat, přijatých k léčbě agresivity do Cornellova institutu, se chování v 75 až 86 procentech případů zlepšilo. Už sama skutečnost, že se poměrně malou změnou přístupu daří docílit tak prokazatelného efektu, mluví proti možné patologii či organickému nálezu. U psů existují individuální rozdíly v míře agresivity s cílem prosadit se. Jak ukazují výsledky z léčby "pokažených" psů, lze říci, že mnoha případům napadení psem by se dalo předejít, kdyby majitel ve správný čas udělal správnou věc.